Ze života učitelky

Jak jsme jeli(y) na výlet
Má krásně malovaná představa poklidného dne s usměvavými dětmi se ztrácí v momentě, kdy Petřík při příchodu do školky dostane hysterický záchvat, že mám co dělat , abych se sama nerozbrečela hned v 7:28 (školka otvírá v 7:00 podotýkám :D). Kope mě , kouše mě , vyrve půlku vlasů a jestli doteď byly ostatní děcka v klidu, tak už nejsou. Do třídy to vnáší neklid a chaos.
 Evelýna spouští svou ranní dávku řevu hned potom, co si dávám Petříka na kolena, aby se už konečně přestal vztekat. Nesnáší, když chovám jiné děti, což je trochu problém vzhledem k tomu, že v průměru brečí tak deset dětí za hodinu a jediné, co může utěšit pláč krom bonbonku, je pomazlit je v náručích. Ale zpět k Petříkovi, téměř se dusí slzami , je k nezastavení do toho se popere Kevin s Bárou a další řev je na světě a to je teprve 8:02. Střídavě řve alespoň jedno z těch 14 dětí, se kterýma máme absolvovat dnešní výlet lodičkou a já se modlím, abychom to s kolegyní přežily ve zdraví. :D
 Posíláme je si umýt ruce a vyčůrat se, což jsme, jak se později ukázalo, měly říci důrazněji. Během mytí rukou se stihnou děti zlít, umokřit celou koupelnu a následně ji málem vytopit zelenými utěrkami na ruce, narvanými v odtoku.
 Pak nastává noční můra všech učitelek v mateřinkách, oblékání dětí.. Divili byste se, jak jsou děti pohodlné už od mala, čekají, že přiskočíme a oblékneme je, takže se neobejdeme bez dalšího hysterického výlevu a pomáhá až hrozba, že je tam necháme a žádná loď nebude (nepedagogické leč účinné).
 Během topení se v rukavičkách, šálách a čepičkách možných i nemožných tvarů musíme řešit cca 5 konfliktů mezi rozdováděnými dětmi, když už jsou po půl hodině konečně všichni oblečení a obutí, vklouzneme do tenisek , navlečeme se do bund a musíme vyřešit další neřešitelnou situaci a to udělat z dětí funkční dvojičky, tak aby nekravily a spořádaně šly, což se jeví jako velký problém . "A já nepůjdu s ní a proč mám vést tu malou holku a proč má dudlíka." A další chytré otázky typu proč, proč a proč. Tak deset minut je formujeme, házíme si za krk ty nejmenší dvouleté špunty, už už to vypadá, že v poklidu a včas vyrazíme na autobus, když tu na mě přistane otázka: “Máš kelímky?” 
Běžím, vracím se, přitom zapomenu, že mám Anežku za krkem a zapomenu se sklonit, slyším dutou ránu a čekám řev, který nepřichází… Aspoň, že tak :D Čapnu kelímky, zamykám, běžím a doháním je. Jsem zpocená jako prase a to je teprve 9:37. Cesta probíhá poměrně v klidu, čekáme na autobus, platím ,děti jdou zadem s kolegyní, usazujeme je, samozřejmě, že pět jich běželo za mnou, takže jsme ve fázi, kdy fakt netušíme jestli nám někdo nechybí. :D Počítáme je, dobrý sedí to. Sedám si k dětem a užívám si těch božích dvacet minut bez řevu, kdy děti jsou naprosto konsternované jízdou autobusem, bohužel to končí hned v momentě, kdy mi Kačenka povídá: “Čůrám.” Snažím se ji vysvětlit, že nemůže čůrat v autobuse, naštěstí to vydržela. Uf. 
Vystupujeme, formujeme je, čekáme na přívoz.Projížďka je dalším klidným momentem celého dne, kapitán lodi je vstřícný a brouzdá s námi břehy Vltavy sem a tam. Konečně moment, kdy jsem zase chvíli klidná , protože potencionální hrozby jsou eliminovány a dětem nic nehrozí. Projížďka končí a jestli to doteď byl očistec, tak to, co přišlo teď, byla příprava na peklo. Vystupujeme z lodi, děti si sedají, střídavě chodí čůrat. Vytahuju sušenky, protože děti jsou malí somráci (já vím blbý vtípky), neprozřetelně jsem vzala čokoládové, což byl úplně stupidní nápad. Čokoláda je všude na tvářích, čepicích, rukavicích, bundách, ostatních dětech u mě na kalhotách. Samozřejmě jako na potvoru nemám vlhké kapesníčky. Ve směsici řvoucích dětí si všímám zdrhající Týnky, která míří směr molo a mně probleskne asi, tak pět scénářů utonutí. Vybíhám za ní, čapnu ji za kapuci a táhnu pryč. Měli byste vidět ten dotčený výraz. 
Když jsou všechny děti konečně vyčůrané a posilněné, vyrážíme na hřiště. Hážu si opět na krk brečící Anežku, což mělo za následek oblebený krk čokoládou a bláto na tváři, ale pořád lepší než šílený řev. Dojít tam byl nadlidský úkol, vzdáváme to. Na chvilku si sedám a chovám holčičku, která od rána jěště nepřestala brečet. V tom slyším řev a Nikča tahá Týnce z pusy malou bobuli a obě propadáme v záchvat smíchu, který vůbec není z dobrého pobavení, ale totálního zoufalostí. Díkybohu to nesnědla a díkybohu to nebylo jedovaté. Mezitím si kluci obstarají zábavu tím, že mlátí klacky do omítky a ostatní nemají lepšího nápadu než to zopakovat. Andrea šplhá na zábradlí a ostatní děti somrují na Nikče lentilky.
 Usoudily jsme, že je čas se vrátit. Usazujeme je na lavičku, kluci utíkají a tahají si z batůžku auta a závodějí s nimi. Nevěřícně kulím oči, v tom slyším další řev. Snažím se dělat, že to neslyším, nefunguje to. To už se musíme přesunout na zastávku. Tahám peněženku, Andrejce už asi tak po stomilionté utírám sopel a nastupujeme do autobusu a tentokrát jsme tam fakt málem nechaly Evelýnu, naštěstí se ozvala. Děti vymýšlejí chujoviny, přesazují se a křičí u toho padají a výrazně na sebe gestikulují, obtěžují ostatní spolujezdce a za boha si nenechají vysvětlit, že nemůžou skákat a hulákat přes celý autobus, když v tom se to jednomu chlapečkovi vymstí a vypadne do uličky přímo na břicho. Mám co dělat se nesmát, protože to bych šla dětem za špatný příklad, ale neudržím se a propuknu v zoufalý smích , který neustává ani v momentě, kdy kouknu na Kubu, který má kozí nohy a naruby bundu. 
Konečně vystupujeme a odebíráme se směr školka, po cestě se rozbrečí tři děti a zdrhnou dva kluci, dělíme se na dvě půlky, rychlejší a pomalejší. Já jdu s tou pomalejší, protože sama nesu dvě děti a ty další dvě jdou takovou lázeňskou chůzí, že by se za ní nemusel stydět ani devadesátiletý stařík. Konečně jsme ve školce, totálně mi třeští hlava, Sofie se počůrá, děti se perou, lítají, lezou po lavicích, padají, brečí a tak pořád dokola. K obědu máme kuskus. Nejhorší jídlo. Přísáhám, že kuskus byl všude. Když říkám všude, tak všude, na zemi, zdech , na záchodě ve vlasech na gauči, v hračkách.. U oběda děti hlučely, rvaly se, lezly po stolech, Celin jedla rukama, Anežka vydávala velmi labužnický zvuk “AmňammŇam” A co myslíte, všichni to po ní zopakovaly.. Přísahám, kdyby tam někdo přišel, řekne si, že nejsme školka, ale ústav ADHD dětí a opic.
 Konečně odchází apoň polovina dětí, ale pořád mi jich na spaní 6 zůstává. Člověk by řekl, že po tak náročném dopoledni budou spinkat, tak to ani náhodou. Nahoře lítají plyšáci, děcka svlékají povlečení z peřinek, zdrhají až dolů neustále chodí čůrat a běhají jako pominuté. Vzdávám to, dneska prostě neusnou. Nechávám je chvilku být, vím že v 15:00 si je už mohou vyzvedávat rodiče, začínáme s oblékáním ve 14:35.. Nepomohlo to, zvoní na mě jedna maminka, oblékám Denisku a posílám ji mamince, v tom zvoní druhá maminka, opět běžím dolu a vzápětí nahoru, kde oblíkám Evelýnu do jejich asi třiceti vrstev. Do toho dávám pokyny ostatním dětem, aby se už konečně oblékaly. Odevzdávám Evelýnu, uf. Běžím nahoru, všude hračky, vylitá voda v koupelně, děti buď nahé nebo v pyžamu a to už je skroro 15:15. Zoufale sedím na zemi mezi kupou hraček, oblebená čokoládou bahnem i kuskusem a snažím se najít ponožky právě šplhající úplně nahaté Andrejky na metrovou hromadu postýlek.
 Lehám si doprostřed místnosti a snažím se to rozdýchat. Konečně se mi podaří je přesvědčit, aby už se konečně oblékly, uklízím postýlky a peřiny a míříme dolu. Dávám jim svačinu, když v tom zvoní hned dvě maminky. Vysvětluju jim, že jsme teprve teď slezly dolu a že děti svačí, trpělivě čekají. Než to stihnu doříct už je půlka melounu na zemi, drobky až u třetího stolu a Sofie bez trika. Dýchám zhluboka, děti dosvačují a zvoní další maminka, odvádí si už úplně nahou Sofii, jen krčím rameny, protože nevím, co k tomu dodat. Zbývá mi jen poslední chlapeček, můj mazánek. 
Vysazuji si ho na klín načež prcek povídá: “Mařenko, já tě svlíknu a vzápětí mi rozepnul všechny panty u košile rychlým trhnutím.” To už zvoní zvonek a já jsem ráda, že jsem ráda. Asi erupce na měsíci nebo co... ..