Morální poklesky
Myslím, že některé věci jsou rovnou odsouzené k záhubě.
Třeba puzzle. Pokud máte to štěstí, že se vám všechny sejdou po zákroku 12 capartů, tak vám garantuju, že minimálně jedna bude ožužlaná, kecám tak pět jich bude ožužlaných.
Nebo výkresy. Pokud nejste pohotoví, tak prostě výkresy v mžiku zmizí, prostě je děťátka rozcupují na pidi kousky a když mají jo dobrej den, tak ty kousky ještě zbaští.
Tak jako některé věci jsou odsouzené k záhubě, tak některé věci jsou předurčené k ubližování jiným miláčkům. Ne prosím, já ty děti nemlátím jo, jen tak pro pořádek. To ony mezi sebou. Můžeme sledovat jak už od dvou let děti vyčlení nejslabšího a pokud učitelka (ej já :D ) včas nezasáhne a nesnaží se dětěm vysvětlit, že prostě nemůžou Petříka přetáhnout po hlavě lopatkou jenom, protože je pomalý a zdržuje je od stavění báboviček, tak jsou děti schopné se umlátit. Někdy už bezpečně dokážu odhadnout, že pokud dítě sahá do krabice s tvrdýma dřevěnýma kostičkama a dvě minuty předtím došlo k šílenému řevu, tak je mi jasné, že tu kostku bez váhání švihne do toho malého roztomilého ksichtíku jeho protivníka. Někdy je to jako sledovat černou komedii v kině. Můžete si vybrat jestli budete pobaveným divákem (hm jednou si navlíknu neviditelnej plášť a budu se těm dětem smát- ano nevýchovné, ale mám plášť ne..) nebo kazičem zábavy.
Pokud mě něco skutečně po dvou letech ve školce nechává klidnou, tak když děti padají. Ze začátku jsem měla obroskou starost o to, aby si něco neudělaly. Teď už jsem ve fázi, kdy mě neznervozňuje ani pád z prolézačky, která není úplně nízká. Základem je dělat, že jste to neviděli. To je pravidlo dva, s jedničkou vás seznámím někdy příště. Prostě základ všeho je dělat, že jste ten šílený držkopád prostě neviděli. Jsou dvě možnosti. Buď se dítě oklepe a pátravě hledá váš zoufalý pohled a v moemntě, kdy ho zbystří spustí takovozu vlnu řevu, že si pamatuijte, já vám to říkala. Druhá možnost je, že se oklepe a zjistí, že jste tu luksusní držku, kterou právě předvedl neviděli, protože zrovna utíráte tři soply najednou a u toho vyřizujete telefonát od rozčíleného tatínka, že mu nezbyde nic jiného než se upravit a pokračovat do doby než neupoutá vaši pozornost. Pak je třetí varianta, té doufejte, že se nedožijete a to je lítostivý pláč z urputné bolesti.
Vždy jsem byla potměšilé dítě a nutno podotknout, že mi to zůstalo. Proto se nejvíc bavím, když se dítě rozeběhne směr pískoviště a při vstupu do něj prostě a jednoduše zapomene zvednout nohy, protože mu nedojde, že není superman, který rám pískoviště zvládne přelétnout, což má za následek, že dítě přepadne do pískoviště rovnou po hlavě. Právě teď se směju při té představě. Poslední mou oblíbenou zábavou je děti sledovat a nezasahovat aspoň pár minut do dění. To se vám pak stane, že jste svědkem napálení do zdi nebo krmení se navzájem při obědě.
Stojí mi to za to i za předpokladu, že si do mých nových kalhot děti utřou soply (v tom lepším případě).
Třeba puzzle. Pokud máte to štěstí, že se vám všechny sejdou po zákroku 12 capartů, tak vám garantuju, že minimálně jedna bude ožužlaná, kecám tak pět jich bude ožužlaných.
Nebo výkresy. Pokud nejste pohotoví, tak prostě výkresy v mžiku zmizí, prostě je děťátka rozcupují na pidi kousky a když mají jo dobrej den, tak ty kousky ještě zbaští.
Tak jako některé věci jsou odsouzené k záhubě, tak některé věci jsou předurčené k ubližování jiným miláčkům. Ne prosím, já ty děti nemlátím jo, jen tak pro pořádek. To ony mezi sebou. Můžeme sledovat jak už od dvou let děti vyčlení nejslabšího a pokud učitelka (ej já :D ) včas nezasáhne a nesnaží se dětěm vysvětlit, že prostě nemůžou Petříka přetáhnout po hlavě lopatkou jenom, protože je pomalý a zdržuje je od stavění báboviček, tak jsou děti schopné se umlátit. Někdy už bezpečně dokážu odhadnout, že pokud dítě sahá do krabice s tvrdýma dřevěnýma kostičkama a dvě minuty předtím došlo k šílenému řevu, tak je mi jasné, že tu kostku bez váhání švihne do toho malého roztomilého ksichtíku jeho protivníka. Někdy je to jako sledovat černou komedii v kině. Můžete si vybrat jestli budete pobaveným divákem (hm jednou si navlíknu neviditelnej plášť a budu se těm dětem smát- ano nevýchovné, ale mám plášť ne..) nebo kazičem zábavy.
Pokud mě něco skutečně po dvou letech ve školce nechává klidnou, tak když děti padají. Ze začátku jsem měla obroskou starost o to, aby si něco neudělaly. Teď už jsem ve fázi, kdy mě neznervozňuje ani pád z prolézačky, která není úplně nízká. Základem je dělat, že jste to neviděli. To je pravidlo dva, s jedničkou vás seznámím někdy příště. Prostě základ všeho je dělat, že jste ten šílený držkopád prostě neviděli. Jsou dvě možnosti. Buď se dítě oklepe a pátravě hledá váš zoufalý pohled a v moemntě, kdy ho zbystří spustí takovozu vlnu řevu, že si pamatuijte, já vám to říkala. Druhá možnost je, že se oklepe a zjistí, že jste tu luksusní držku, kterou právě předvedl neviděli, protože zrovna utíráte tři soply najednou a u toho vyřizujete telefonát od rozčíleného tatínka, že mu nezbyde nic jiného než se upravit a pokračovat do doby než neupoutá vaši pozornost. Pak je třetí varianta, té doufejte, že se nedožijete a to je lítostivý pláč z urputné bolesti.
Vždy jsem byla potměšilé dítě a nutno podotknout, že mi to zůstalo. Proto se nejvíc bavím, když se dítě rozeběhne směr pískoviště a při vstupu do něj prostě a jednoduše zapomene zvednout nohy, protože mu nedojde, že není superman, který rám pískoviště zvládne přelétnout, což má za následek, že dítě přepadne do pískoviště rovnou po hlavě. Právě teď se směju při té představě. Poslední mou oblíbenou zábavou je děti sledovat a nezasahovat aspoň pár minut do dění. To se vám pak stane, že jste svědkem napálení do zdi nebo krmení se navzájem při obědě.
Stojí mi to za to i za předpokladu, že si do mých nových kalhot děti utřou soply (v tom lepším případě).
Komentáře
Okomentovat